50 let v šoubyznysu – 5x Jiří Suchý podruhé

10.10.2016 - 10:17

V rozhlase ještě chvíli zůstaneme. Na přelomu roku 1967 a 1968, kdy pražské jaro stále ještě zůstávalo spíš hudebním než politickým pojmem, byly ve velké módě pirátské rozhlasové stanice. Jedna z nich se, tuším, jmenovala RADIO CAROLINE a byla umístěna na nějaké lodi mimo území jakékoli země a odtamtud vysílala senzační hudbu, která lákala posluchače, a lukrativní reklamy, které plnily podpalubí lodi tvrdými měnami. V té době byl šéfem rozhlasové redakce zábavy satirik Vladimír Rohlena. Jelikož jsem měl v té době v Semaforu asi osminu pracovního úvazku, neboť jsem tam vydával BULLETIN PRO P. T. NOVINÁŘE obsahující zprávy vhodné pro tisk, hledal jsem v rámci této své propagační profese i další způsoby, jak učiniti milovaný Semafor ještě více milovaný.

A tak, jak jsme tlachali na půdě rozhlasové zábavy (čtvrté patro už je poměrně dost blízko půdy) o ledasčem, dostal jsem nápad učiniti z divadla Semafor fiktivní pirátskou vysílačku. Tehdy se vůbec šily na posluchače různé boudy (například fiktivní vinárna U pavouka, v té době velmi slavná). Nápad byl přijat, rozhlasová technika se přestěhovala do divadla a po jednom představení začalo natáčení prvního pirátského vysílání z divadla Semafor. Celá hra spočívala v tom, že Semafor předstíral, že se pirátsky vetřel do legálního vysílání tehdejší stanice PRAHA.

"Nevíš dne, ani hodiny, kdy se vloudíme na tvé rozhlasové vlny, Československý rozhlase, Praha 12 (nebo už 2?), Vinohradská 12 (kde že byla v té době poštovní směrovací čísla?),“ chvástal se Jiří Suchý.

Vím, že se během natáčení poměrně dost improvizovalo. Byl sice stanoven pevný sled písniček, ale průvodní slovo se víceméně vymýšlelo během nich.

"Co se mám zeptat Nadi Urbánkové," nahlas přemýšlel Suchý v zákulisí.

"Jestli má ráda špagety," zněla nápověda.

Dialog na jevišti pak vypadal takhle:

SUCHÝ: Naďo, máš ráda špagety?

URBÁNKOVÁ: Nemám!

SUCHÝ: A co máš radši, špagety, nebo mě?

URBÁNKOVÁ: Špagety!

Z divadelního bulletinu č. 3 (únor 1968), který jsem v té době vydával, cituji: O Silvestra jste mohli prvně slyšet PIRÁTSKOU VYSÍLAČKU, kterou uváděl Jiří Suchý. Další pokračování se natáčelo koncem února. Děj a osudy Pirátské vysílačky se vyvíjejí. Další její pokračování bylo svěřeno pánům Šimkovi a Grossmannovi, kteří vysílali na útěku před úředníky, kteří se rozhodli ono zařízení zabavit. Třetí pokračování Pirátského vysílání bude komentovat Miroslav Horníček. Bude mít těžkou práci, neboť bude popisovat boj mezi úředníky a vlastníky Pirátské vysílačky nejmenovaného divadla Semafor Mám pocit, že první Pirátskou vysílačku bych doma ještě našel na magnetofonovém pásku, ty ostatní nejspíš zavál čas. Ostatně po třetím pokračování se pirátit přestalo. Politické pražské jaro zastínilo vše do té míry, že zájem veřejnosti se stočil k věcem politickým a na nějaké pirátské legrácky už nebyla nálada.

Pirátské vysílačky se, bohužel, nejspíš nedochovaly. Je to škoda, byl by to zajímavý dokument z té doby.

Suchý byl vždycky spíš kabaretiérem, nejvíce mu - myslím - seděl Jonáš. Vždycky se bránil satiře, chtěl dělat chaplinovsky čistý humor. Jenže umění je vždy reflexí doby a tady platí více než šedesát let starý výrok Karla Poláčka (1929): Humor není v oblibě. Humor má rád spořádaný a poklidný život. V dobách divokých se daří satiře. Satira má platnost aktuální. Satira je divoká rostlina, jež roste v roklinách. Humoru se daří na lánech pořádku. Český národ neměl klidu. Český život je pořád jeden boj: boj o právo, boj o jazyk, o školy, o politickou samostatnost, o hospodářské obrození. V Čechách se nežije lehce.

Nic naplat, Suchému často z pokusu o čistý humor vycházely satirické šlehy, aniž o to sám usiloval. Je to dáno určitým kontextem doby, náladou publika a českou národní školou dorozumívat se jinotaji. Mám pro to určitý důkaz. Bylo to v roce, kdy se do Československa vrátil jeden kapitán. V Semaforu hráli právě Elektrickou pumu. Tam se v jedné písni zpívá: Sem tam někdy vykonáš / nějakou tu špionáž. Do určitého dne toto dvojverší procházelo celkem bez odezvy. V den D se najednou lidé začali pochichtávat, chechtat a tleskat… zkrátka neúměrně se bavili. Suchý, který tehdy tvrdil, že dnešní noviny četl už před třemi lety (a měl tehdy v zásadě pravdu), znejistěl a začal zkoumat, co že se s publikem děje. Až mu kdosi prozradil, že kapitán, který se vrátil, se jmenuje Minařík a sem tam někdy vykonal… vidíte, ono se všechno tak úplně nerýmuje. Nicméně v kontextu dění ony verše dostaly další rozměr - rozměr satiry.

Ivan Rössler

foto Irena Zlámalová