50 let v šoubyznysu – Ljuba Hermanová

50 let v šoubyznysu – Ljuba Hermanová

14.11.2016 - 13:09

50 let v šoubyznysu

Autor: Ivan Rössler

Musím začít citátem a ne citátem jen tak ledajakým, ale citátem od Jana Wericha:

„Ljuba Hermanová, jak se tak na ni dívám a ji pozoruju, má takové kvality jako víno; ona je z velice dobré úrody, z velice dobré sklizně. A věkem v té lahvici – která je stále půvabná a která má stále docela pěkný tvar – ono to víno nabylo na kvalitě. Já mám takový dojem, že Ljuba Hermanová s přibývajícími léty nabyla ke svému talentu i potřebné zkušenosti a že se z ní stalo něco, čemu se říká po celém světě – a znamená to velkou chválu – čemu se říká profík. Profesionál.“

Měl jsem to štěstí, že jsem se s Ljubou Hermanovou poznal poměrně záhy a musím říct, že mne jako začínajícího novináře přijímala velmi vlídně, takže jsem čas od času k ní chodil na kafe a kus řeči do jejího bytu na Národní třídě.

Mám ale jednu historku, která je docela zajímavá. Málem jsem kvůli ní měl na vojně velký průšvih. Když jsem byl na vojně, hledal jsem totiž všemožné způsoby, jak psát, a to ze dvou důvodů: dva roky je dlouhá pauza a řemeslo se musí udržovat a pak žold nebyl nijak velký, že... Když Ljuba Hermanová odjížděla na počátku roku 1969 na půl roku do Stuttgartu, také nechtěla, aby se v Česku na ni zapomnělo a tak jsme se domluvili, že mi bude psát a já z těch dopisů budu dělat krátké článečky do novin. Pak se nějakou dobu nic nedělo, až jednoho dne pro mne přišel nějaký vojáček s tím, že mám jít okamžitě ke kontrášovi. Kontráš byl důstojník u vojenského útvaru, který patřil ke kontrarozvědce a zjevně měl bdít na tím, abychom nevykecali nějaké vojenské tajemství. Šel na mě opatrně a bodře, po vojensku mi tykal:

"Koho znáš ve Spolkové republice Německo."

"Nikoho," odpověděl jsem po pravdě.

"Nekecej," nevydržel to kontráš. "Jak to, že ti odtamtud přišel dopis?"

"To já ale opravdu nevím," divil jsem se jak blázen.

Kontráš mi hodil velkou obálku plnou německých známek s mým jménem a adresou vojenského útvaru.

"Tak to přede mnou otevři," rozkázal.

Rozlepil jsem obálku a z té vypadl dopis a pár fotografií. První zásilka Ljuby Hermanové byla zde.

"To píše Ljuba Hermanová," řekl jsem nenuceně.

"Ukaž," důrazně řekl nevěřící kontráš.

Ukázal jsem mu jak dopis, tak fotografie.

"Proboha, tak jí napiš, ať ti to posílá domů. Vojenská adresa se nesmí pro korespondenci se zahraničím vůbec používat," řekl už nešťastně kontráš.

Byl jsem už pevný v kramflecích, a proto jsem navrhl:

"Zkuste jí napsat sám, ale pochybuji. Ljuba Hermanová si stejně bude dělat, co chce. A jak ji znám, stejně nás neposlechne."

Měl jsem pravdu. Dopisy ze Stuttgartu chodily dál. Některé zajímavosti mohu i po letech vybrat:

"Hraji v divadle Renitentz - Theater, což je první německý Frauenkabarett. Jsou to scénky a písně. Čtyři ženy, každá jiná, úspěch, vyprodáno. Divadlo je pro 160 - 180 diváků, pohodlně sedících u stolečku, kde se podává, co hrdlo ráčí. Nepříjemné pro herce však je, že se u stolečků kouří a to hodně a taky doutníky. Naštěstí to trvá "jen" tři hodiny a pak se mohu jít provětrat, bydlím totiž dvanáct kilometrů za Stuttgartem (což je po dálnici čtvrt hodiny) v domečku zcela komfortním a se zahrádkou.

Jednou za mnou do divadla přišel starý známý z dob předválečných, idol mnoha dívek a paní - Rolf Wanka. Je to už skoro sedmdesátiletý starý pán se spoustou šedivých vlasů. Jen ta očka jsou pořád černá a obočí - ale kdeže loňské sněhy jsou? A tak mi bylo z toho spíš smutno než veselo. Ale pozval mě do divadla Markwart-Theater, kde hostuje v Haškově Dobrém vojáku Švejkovi, asi ve třech roličkách. Představení se mi moc nelíbilo, kdepak, spíš naopak. Z Haška tam zbylo málo. Inscenace je to pro Němce, ale ne pro Čecha, kterej už viděl nějaký Švejky a Palivce a Katze. Ale herec, hrající Švejka, mi byl ze všech nejbližší. A moc mě potěšilo slyšet: Putim, Budejovice, Vodyčka a pár šťavnatých slov od Wanky, určených asi nejspíš pro mne - že s tím ať mu každý políbí p.....l Jak člověka takový slovíčko v cizině potěší, že?

No a v biografech si zde jedna užije! Od hororů až po sex, až oči přecházejí z té nahoty, hrůzy a z toho, jak člověk snadno sejde ze světa několika ranami z browningu či pěstí. A jak vlastně na lidském životě málo záleží a je zde stud už jenom slovíčko. Krása těla je nudná, protože je toho vidět až až a moc. A furt se miluje, v posteli, na zemi, ve slámě, na seně, ve vaně, či všelijak.

A taky se mi stýská. Víte, já už jsem moc starej domácí pták, moc zvyklej na to hnízdo doma, a tak počítám dny, kdy budu mít možnost podívat se aspoň na dva dny na ten novej podchod ve středu Václaváku“.

S Ljubou Hermanovou jsem dělal řadu rozhovorů. Na jeden z nich vzpomínám docela rád. Bylo to v rámci vysílání z výstavy Kde domov můj, která byla v roce 1990 v paláci U hybernů. Dělal jsem tam přímý přenos pořadu.

Jmenoval se Setkání s Georgem Voskovcem a kromě Jiřího Voskovce ze záznamu v něm hovořili Jiří Sýkora z Washingtonu, Jan Tříska z Los Angeles. Ljuba Hermanová, Zdeněk Petr a Jiří Suchý z Prahy. Když jsem odpoledne Ljubě volal, že s ní chci dělat rozhovor po telefonu, řekla mi: Ty ses zbláznil, já chci jít večer do biografu. Namítal jsem, že jde o Jiřího Voskovce, takže nakonec řekla: Tak jo.

Večer telefonujeme Ljubě Hermanové, která ochotně vypráví:

„Když mi bylo dvanáct, tak jsem se do Voskovce zamilovala. Bylo to díky filmu Pohádka máje, ve kterém hrál jakýsi Petr Dolan - a to byl Jiří Voskovec, hrál tehdy pod pseudonymem. Osobně jsme se poznali v roce 1932, kdy se točil film Peníze nebo život. Tehdy jsem byla první rok u divadla (Národní divadlo - Bratislava). Dostala jsem telegram, jestli bych neměla zájem o jednu ze dvou hlavních dívčích rolí ve zmíněném filmu. Zájem jsem pochopitelně měla, udělala jsem zkoušku, a tak jsem se seznámila s V + W."

Kdy ses s Voskovcem viděla naposledy?

"To bylo, když režíroval Divotvorný hrnec. Potom jsme šli s Werichem do karlínského divadla a on se vrátil do Ameriky. Psali jsme si, dostala jsem od něho několik krásných dopisů. Bohužel, už je nemám, protože lidi jsou zlí. Dělali jsme kdysi s Františkem Filipovským a Milošem Nedbalem v Brně pořad o Osvobozeném divadle. Tam jsem nechala ty dopisy kolovat a při posledním představení je někdo zcizil. Dodnes mne to velice mrzí, protože to byly velice krásné a zajímavé dopisy. Posílal mi i fotky. Na jedné byl v roli Césara a napsal mi na ni i krásné věnování - napsal na své čelo, že se nechal schválně kvůli mně oplešatit, aby tam měl místo pro věnování."

O Ljubě bych mohl psát na pokračování. Ale na závěr už jen dodám, že je to bohužel už dvacet let, kdy nás navždy opustila. Letos by jí bylo 103 let. Dovedu si představit, že kdyby se toho dožila, zpívala by i po té stovce. Tak byla úžasná a vitální.

Ivan Rössler

Foto Alexander Janovský

Fotogalerie

Přidejte si nás na Facebooku

MAXParáda - 92. kolo

1 BASTARD

2 44 v klidu

3 ROckMAN S

4 diTa

5 Vesper

6 Brutální Jahoda

7 Sounds of Occupation