50 let v šoubyznysu – Marta Kubišová

50 let v šoubyznysu – Marta Kubišová

07.11.2016 - 15:28

50 let v šoubyznysu

Autor: Ivan Rössler

Nedávno jsem si přečetl v časopise Týden, že Marta Kubišová chce skončit a snad se autorka skvělého rozhovoru Pavlína Wolfová nebude zlobit, když odpověď na její první otázku ocituji.

Zeptala se: Ohlásila jste konec kariéry. Není to reklamní trik? A Marta Kubišová na to odpověděla:

Ve středu 1. listopadu 2017, na své pětasedmdesátiny, končím. Lidé si možná myslí, že je to dobrý trik, ale není. Tak jako nebyl žádný trik můj infarkt, který mi v tom rozhodnutí pomohl a dodal akceleraci. Jsem profesionálka, všechno je potřeba plánovat, takže 1. listopadu 2017 končím, tak to bude.

Tento rozhovor a její nedávné narozeniny rozhodly, že jsem do svého seriálu zařadil Martu Kubišovou právě teď. Je to letos padesát let, co zazářila na Bratislavské lýře v písni Oh, baby, baby (společně s Helenou Vondráčkovou).  Dostaly za to Stříbrnou lyru v národní soutěži a Bronzový klíč v mezinárodní soutěži.  Co bylo předtím? Narodila se zmíněného 1. listopadu 1942 v Českých Budějovicích. Když jí bylo deset, přestěhovala se s rodiči do Poděbrad. Tam začínala s taneční kapelou a první zkušenosti si odbyla na tanečních čajích v Nymburce.  Ve dvaceti vyhrála konkurz do pardubického divadla Stop.  Tam se poznala s Bohuslavem Ondráčkem. Byl o deset let starší a oba spolu pak přešli do plzeňského divadla Alfa. Tam později přišel i Václav Neckář a nakonec všichni tři skončili v Rokoku. Kubišová s Neckářem jako zpěváci, Ondráček jako hudební dramaturg. V roce 1965 dostali Kubišová a Neckář společně s Helenou Vondráčkovou v Rokoku vlastní pořad Čekání na slávu. Pravda je, že ani jeden na ni nemusel čekat dlouho. 

Pro Martu byl padesát let starý rok 1966 zlomový. Nejenže dostala výše uvedené ceny na 1. ročníku festivalu Bratislavská lýra, ale na prahu roku 1967 dostala i Zlatého slavíka právě za rok 1966.

Dva dny po vyhlášení výsledků ankety v pondělí 20. 2. 1967 mi vyšel ve Večerní Praze rozhovor. Tak ho berte jako vzpomínku na doby minulé i jako nahlédnutí do mého archívu. Rozhovor jsem mírně zkrátil.

V sobotu večer byly v Kulturním domě na Smíchově předány trofeje ankety časopisu Mladý svět – Zlatí slavíci. Jak už asi víte, anketu vyhrál Karel Gott, Marta Kubišová a písnička C´est la vie J. Klempíře a J. Štaidla. Mladosvětová anketa o Zlatého slavíka si za pět ročníků vybudovala dobrou pozici. O vítězství Karla Gotta se ani příliš nepochybovalo – Gott si své prvenství udržuje už od druhého ročníku (v prvním ročníku o něm nebyla ni zmínka). Proto jsme se rozhodli pohovořit s Martou Kubišovou, která letos Zlatého slavíka dostala poprvé.

Jaký máte pocit?

Mám radost, samozřejmě – i když na druhé straně jsem z toho trochu nešťastná. Zlatého slavíka jsem vůbec nečekala, spíš tak třetí čtvrté místo, které je lepší, protože tolik nezavazuje. Takhle mám pocit velké odpovědnosti.

Co teď děláte zajímavého?

1.března budeme mít v Rokoku premiéru. Hra se jmenuje Leonarde, tys nám dal a já v ní hraju naivku souboru. Písně do toho napsali Karel Svoboda a textař Ivo Fischer. Kromě toho mám dělat jednu písničku ve Studiu B (první vysílání bude 1. dubna, pořad se jmenuje Písničky pro Rudolfa III. – scénáře píše Jaroslav Dietl).

Co byste si přála zažít teď, když jste na dosavadním vrcholu své kariéry?

Zazářit je snadnější než se udržet. Ale víte, co bych si dnes nejvíc přála? Můj o dva roky mladší bratr chce být také zpěvákem a přihlásil se do soutěže mladých talentů. Moc mu fandím.

V roce 1967 vycházely ještě malé desky (SP – single play) a aby Supraphon ušetřil, dělaly se tak zvané univerzální obaly s portrétem interpreta. To, co bylo na desce, se na obal tisklo dodatečně. Na druhé straně pak byl nějaký text, tak zvaný sleeve note. Doma jsem našel jeden univerzální obal Marty Kubišové, dokonce tam ještě nebylo vytištěno, co na desce bude. Ten sleeve note jsem tehdy napsal já. Psal jsem tam mimo jiné i toto:

Když se Kubišová jako zpěvačka objevila, přinesla něco nového: zvláštní, těžko napodobitelný hlas, na kterém nebyl patrný žádný vzor. Její kontraalt dosáhl postupně velikého rozpětí, zesílil a dostal charakteristický trpký, někdy až drsný ráz. Vyhraňovala si repertoár. Skoro všechny písně, které dnes Marta Kubišová zpívá, jsou obsahově smutné, nebo alespoň melancholické.

Osudovým rokem pro Martu Kubišovou se stal rok 1968, kdy vznikla za dramatických okolností píseň Modlitba pro Martu (původně součástí zmíněného seriálu Píseň pro Rudolfa III.).  Dodnes je tato písnička spjata se sovětskou okupací.  Do února roku 1970, kdy jí zakázali uměleckou činnost, Marta ještě stihla vyhrát dvakrát Zlatého slavíka (1969 a 1970), toho posledního už jí předávali v ústraní.  V roce 1968 na podzim ještě vzniklo trio Golden Kids, které naposledy v té době vystoupilo 27. ledna 1970 v Ostravě.

Pak se na dlouhá léta nad Martou Kubišovou zavřely vody normalizaci. Krátce jsme se potkali v roce 1989 na DAMU, kde jsme v rámci sametověrevolučního Mikrofóra natáčeli. Byla také hostem pořadu Hit století, ve kterém zazněla i Modlitba pro Martu s Bárou Basikovou a Severáčkem. Řekla mi, že to Báře nezávidí, že to bude mít těžké. Marta byla jednou z pěti velkých zpěvaček, pěti královen českého popu, které jsme v pořadu nadčasově oslavily. Kromě ní to byla ještě Vlasta Průchová, Pavlína Filipovská, Yvetta Simonová a Eva Pilarová.

Nedovedu si představit, že česká scéna o Martu Kubišovou přijde, ale její rozhodnutí je nutno respektovat. Třeba občas udělá nějakou významnou výjimku. A ještě k fotografiím: jsou úplně čerstvé a vztahují se k poslednímu, údajně definitivně poslednímu, albu Marty Kubišové nazvané SOUL.

Ivan Rössler

Foto: Tomáš Lébr a Martin Kubica

Fotogalerie

Přidejte si nás na Facebooku

MAXParáda - 92. kolo

1 BASTARD

2 44 v klidu

3 ROckMAN S

4 diTa

5 Vesper

6 Brutální Jahoda

7 Sounds of Occupation