50 let v šoubyznysu – 5 x Jiří Suchý počtvrté

50 let v šoubyznysu – 5 x Jiří Suchý počtvrté

24.10.2016 - 14:05

50 let v šoubyznysu

Autor: Ivan Rössler

Na stránkách Semaforu jsem našel svůj starý rozhovor na téma Benefice. Tak vám ho pro zajímavost předkládám. Už jen pro to, že je opravdu padesát let starý.

BENEFICE JIŘÍHO SUCHÉHO

Stane-li se, že někdy zabloudím do Semaforu, neopominu zaskočit nejdříve za p. Jiřím Šlitrem. Je to jediná možnost jak se na p. Jiřího Suchého něco dozvěděti. A naopak.

Co si myslíte o Suchého Benefici?

ŠLITR: „Suchého recitál jsme psali společně, stejně jako mého Ďábla z Vinohrad. Já mu tam psal muziku. Myslím si, že Benefice je dost jinej pořad než je můj, už v tom, že Suchý tam má tu malou holčičku a Zuzanu Burianovou. Tím je to laděný víc do poezie, do takovýho jemnějšího humoru. Bude to divadelnější - myslím - než ten náš Ďábel, kterej je vyloženě kabaretní záležitost a taková ta drsnější legrace. Jinak tam má taky asi dvacet písniček, takže jsme teď vyklopili naráz asi 40 popěvků, což je dost."

Teprve takto poučen jsem zašel i za p. Jiřím Suchým se stejnou otázkou.

SUCHÝ: „Ten můj pořad se jmenuje Benefice - vono je to dneska už dost málo známé slovo. Dřív to byl takovej večer, kterej měl herec právo si pořádat sám za sebe. Byla to taková oficiální záležitost. Na to si pozval lidi a taky výtěžek z toho mu připad, což dneska nepřipadá v úvahu. Ale dřív to tak bylo. A dostal na jeden večer divadlo k dispozici a moh si sehrát představeni, v jakým se mu dobře hrálo a pozvat si ty lidi, o kterých si myslel, že mu budou fandit. Já tady dělám roli jakýhosi potulnýho zpěváka, kterýmu divadlo Semafor umožnilo, aby si jednou zazpíval v opravdovým divadle."

Pane Suchý, já vám dám z protekce ještě jednu otázku. Člověka někdy napadají různé otázky. Jakou otázku byste rád dal a jak byste si na ni odpověděl?

SUCHÝ: „No, kdybych si měl položit otázku, tak . .. ježišmárjá . . . Ale víte co, možná? Proč vlastně dělám to, co dělám, a proč toho dělám tolik a proč toho nedělám miň. Poněvadž to je takovej problém (tedy spíš než otázka), který mě trápí. Já kdybych se uměl vzdát, že bych přestal zpívat a jenom psal anebo přestal hrát divadlo a jenom kreslil, tak to by bylo to nejideálnější, co bych moh udělat. A to mě trápí, právě proč to nedokážu a proč pořád mám tu cukaturu v sobě a musím dělat i jiné věcí. Třeba teď - I když nechci - tak musím na scénu."

Musím k tomu dodat, že za těch padesát let se téměř nic nezměnilo, až na to, že Suchému není pětatřicet, ale pětaosmdesát. Na tu poslední otázku by nejspíš řekl to samé.

Jako dovětek připojuji, a berte to jako mozaiku, jako střípky, které vybírám ze své minulosti, alespoň začátek článku, jenž jsem nazval s Poštovní známkou na čele, který vyšel v jakémsi sborníku k Suchého šedesátinám. A to bylo před pětadvaceti lety.

Kdysi jsme plánovali s Ondřejem Suchým takovou ptákovinu: a sice, že navštívíme za účelem šoku a následující žádosti o interview různé zajímavé osobnosti v převleku za některou z jejich postav. Literáty navštívíme coby jejich literární postava, herce v jejich nějaké divadelní roli atd. Jiřího Suchého jsme chtěli navštívit jako dva listonoši s pelerínou. Když Suchý točil ve své vlastní režii a na vlastní náklady Sektu, vypomáhal mu jeho bratr Ondřej coby produkční. Jednoho dne zazvonil telefon a Ondřej mne sladkým hlasem doslova vtáhl do menší skupiny chlapců, kteří v peleríně pošťáků malebným krokem sbíhali od branky Suchého vily na Ořechovce k jejímu hlavnímu vchodu. Ocitl jsem se tedy před Suchým v pošťácké peleríně, aniž tak byl naplněn původní záměr. Záměr byl nahrazen záběrem, který jsem navíc nikdy nespatřil. Dodnes nevím, zda byla tato kratičká sekvence vystřižena či nikoliv, neboť Sekta se doposud promítala vždy za záhadných okolností. Nicméně chtěl bych se tedy v následující úvaze pokusit být takovým pošťákem a vytahovat ze zasutých poštovních schránek paměti obálky s epizodami, které jsou spjaty s osobností Jiřího Suchého. A poněvadž jsem si vědom, že celá tato publikace svým způsobem připomíná šedesátiny Jiřího Suchého, pak bych oslavence rád ujistil, že pro toho, kdo chce, znamená tento věk pouze sex krát deset.

Vzpomínám si, že při natáčení jednoho rozhlasového pořadu na téma tingltangl přinesl Suchý desku Maurice Chevaliera. Na desce nebylo žádné jméno, jen slavný chevalierovský slamáček. To jméno by bylo zbytečné, každý při prvním pohledu na obal desky věděl, o koho jde. Suchému - nebýt stagnace - by  se patrně podařilo totéž. Stagnace v jeho případě přerušila do jisté míry generační kontinuitu. Pro mne osobně Semafor znamená totéž, co pro předcházející generace znamenalo Osvobozené divadlo. Pro současnou generaci, respektive pro její chytřejší část, znamená totéž folková scéna. V takovém Plíhalovi je raný Semafor dokonce geneticky zakódován. Osvobozené divadlo - Semafor i Plíhal mají společného jmenovatele: nenávist k blbosti a vice versa - nenávist blbců vůči nim. Mělo by se tesat Werichovo moudro: BOJ S LIDSKOU BLBOSTÍ NIKDY NEMŮŽEME VYHRÁT, ALE NIKDY NESMÍME S TOUTO BLBOSTÍ PŘESTAT BOJOVAT. Blbost je kámen, o který je sice možné brousit si vtip, ale mnohem efektivnější by bylo, kdyby lidská moudrost mohutněla ve vzájemném dialogu na jakémsi platónovském symposionu.   Phileo-sóphia - láska k moudrosti a humor - šťáva, to jsou dva starořecké odkazy, které tak mnoho popuzují blbce a tak mnoho udržují moudré při životě v moři blbců. Nejsem vůbec schopen si představit, co všechno byl nucen Jiří Suchý prožít, čemu všemu musel čelit, co nemohl napsat a co by býval napsat mohl, kdyby měl optimální podmínky ke své práci.

Berte to tedy jako čtvrtou gratulaci k Suchého pětaosmdesátinám.

Ivan Rössler

Foto Irena Zlámalová

 

 

Fotogalerie

Přidejte si nás na Facebooku

MAXParáda - 92. kolo

1 BASTARD

2 44 v klidu

3 ROckMAN S

4 diTa

5 Vesper

6 Brutální Jahoda

7 Sounds of Occupation