50 let v šoubyznysu - Jan Burian

12.12.2016 - 12:53

Teď už se moc nepotkáváme, spíš se vlastně nepotkáváme vůbec. Ale v osmdesátých letech, kdy jsem pracoval v Mikrofóru a měl jsem ještě vedlejšák na Pantonu, jsme se potkávali poměrně často. Jan byl se svým tehdejším parťákem Jiřím Dědečkem (tvořili spolu pozoruhodnou dvojici) častým hostem našeho vysílání.

Jednou za mnou přišel na Panton, že by chtěl udělat desku. Tehdy se ještě pekly malé placičky. Říkalo se jim singly, když tam byly dvě písničky (z každé strany jedna) anebo ípíčka, když tam byly na každé straně písničky dvě. Vydat SP nebo EP desku byl jakýsi náběh na elpíčko (nepleťte si to s čepicí ruských důstojníků), což byla dlouhohrající deska. Tu mít, byl sen mnoha zpěváků, ale počet elpíček byl omezen lisovací kapacitou Gramofonových závodů v Loděnici, a kdo bude mít LP a kdo ho mít nebude, se schvalovalo na oddělení kultury ÚV KSČ. To na úvod, abyste lépe porozuměli následujícímu textu.

Jednoho pozdního odpoledne, vím to přesně, protože sekretářka odešla domů, tedy přišel Jan Burian do Pantonu s nápadem, že by chtěl udělat desku. Chvíli jsem poslouchal jeho návrhy a pak jsem mu řekl, že souhlasím, podepsal jsem před ním příkaz k vydání a řekl mu, že ostatní ať si domluví s produkcí, která zajišťovala ostatní věci okolo. Jan Burian ve své knížce Rychle než to zapomenu… to líčí takto:

Když jsem po rozchodu s Jirkou Dědečkem nazpíval v domácím studiu u Petra Skoumala čtyři písničky v aranžmá Lubora Šonky, rozhodl jsem se zajít s nimi „jen tak“ do Pantonu, kde Ivan Rössler krátce dělal dramaturga. Nesl jsem tam, jak jsem pak na koncertech říkal, dvě písničky o smrti, jednu o zkaženém dětství a tu čtvrtou o nadměrné pracovní činnosti. Tak jsem si moc nadějí nedělal. Pravil jsem Ivanovi, že mu jenom nesu poslechnout něco, co jsme nahráli, aby věděl, co je nového ve světě. On si to poslechl a povídá: „To vydám!“ A já, který jsem se celý život pokoušel něco vydat na deskách a věděl jsem, jak dlouho trvají schvalovací procesy, jsem se zeptal: „A co tomu řekne textová komise?! A on na to: „Tu jsem zrušil“. A vydal to.

Abyste tomu opravdu rozuměli: textová komise byl orgán, který byl v rozhlase, na Pantonu i na Supraphonu. A všem textovým komisím předsedal básník Václav Hons. A uměl toho vskutku dobře využívat, řada autorů dobře ví, jak. Seznam jeho údajně vlastních textů je poměrně dlouhý. Musím říct, že jsem ho neměl rád. A tak jsem se jednou ptal dr. Jiřího Štilce, který na Pantonu pracoval jako šéfredaktor, zda je nutné, abychom tuto textovou komisi měli. A kupodivu jsme po krátké diskusi zjistili, že ji vlastně nepotřebujeme. Dr. Štilec byl úžasný šéf. A tak byl Panton jediná hudební instituce, kde texty schvaloval, jak to má být, dramaturg a nikoliv nějaká komise.

Ale Jan Burian vzpomíná i na naši spolupráci v rozhlase. To byla ta oficiální půda, o které je v první větě Burianovy vzpomínky zmínka:

Na oficiální půdě byla situace jistě mnohem komplikovanější, a když jsme tam lezli, věděli jsme, že toho moc nepůjde. Nicméně vždycky mě rozesmávali někteří redaktoři či dramaturgové, kteří jakoby to odmítali brát na vědomí. Když nás Ivan Rössler zval koncem naší poklidné sezóny k účinkování do rozhlasového Studia mladých, které se nahrávalo v Poděbradech, odevzdávali jsme mu před natáčením ke schválení texty a monology, aby si je přečetl a radši to zcenzuroval. Mělo to být první den přímé vysílání a druhý pak jsme měli nahrát rozhlasový recitál. Ivan však pravil: „Ale kluci, všechno půjde! Dejte tam, co chcete, to není žádný problém.“ Tak nás navnadil, že jsme to skutečně udělali, i když přece jen trošku opatrně. Natočili pak s námi recitál, z něhož se nikdy nic nevysílalo, a z živého vstupu zbyly dvě písničky, které byly onoho letního dne se strachem vypuštěny do éteru. Ivan byl prostě typ člověka, který nenáviděl cenzuru.

Tak to byla vlídná slova Jana Buriana o mé osobě. Mám ještě jednu vzpomínku, která dokazuje neobyčejnou velkorysost Jana Buriana. Když jsem krátce po sametové revoluci natočil rozhovor s Františkem Přeučilem, který byl v procesu s Horákovou odsouzen na doživotí, použili jsme tento rozhovor do pětidílného rozhlasového pásma. Když jsem hledal dobové dokumenty, které bychom do pásma použili, narazil jsem na Pařeniště, což je hra, kterou napsal E. F. Burian, což je Janův otec. Abych mohl ukázku z této hry použít, potřeboval jsem Janův souhlas. S jistými rozpaky, jsem mu zavolal a on mi velkoryse řekl: Klidně to použij, ale je to velké svinstvo. Jen na vysvětlenou: E. F. Burian uvedl Pařeniště v roce 1950 po procesu se Slánským, ale později ji stáhl.

Mnohokrát jsem si uvědomil, že abychom mohli s úspěchem pochopit nějakou dobu, museli bychom ji prožít na vlastní kůži. Proto se obávám, že řada výše uvedených výrazů jako je textová komise, cenzura a podobně bude pro mnohé z vás těžko pochopitelná.

Ivan Rössler

Foto archív autora