Registrujte se
Kamenka v Rusty Nail aneb změna je život
03.02.2016 - 00:44
Změna je život, zpívá Tomáš Jégr v jedné starodávné písni ještě z dob Maxonu, a na nové pódium v Rusty Nail sedí tenhle slogan jako hrnec na prdel: provozovatel Pepa Trumpeš provedl takřka geniální změnu umístění stejdže z prostoru vedle baru do samotného rohu klubu, takže na muzikanty vidí jak celá vstupní lajna, tak i ona boční, která měla doposud utrum. Jak jednoduché, jak chytré, bravo!
Dorazil jsem prakticky přesně v osm hodin, a když prosinec, tak stylově se dvěma Lysými horami, rozuměno se dvěma petkami Lissa Huera z beskydského pivovárku (svoji lysou, no spíše vypelichanou hlávku nepočítám), jež jsem si koupil na noc, kdy jsem předpokládal psaní reportu. Nakonec jej píšu až teď nad ránem, ale Lissa Huera chutná stejně dobře jako v noci. Jsem v její moci.
Ovšem v Rusty Nail se čepoval taky výbornej škopíček – žitnej speciál z Doubravníku na mne sice již nezbyl, ale třináctka Valášek byla vpravdě luxusní chuti, mňam a mňam a třikrát mňam. Mno, nakonec to bylo samozřejmě více než třikrát, ale já nevím, kdo tady furt říká třikrát a dost. A dost, pojďme za svěží živou muzikou.
Set elektrického GANGu byl tentokrát opravdu reprezentativní a bravurně poskládaný, novinky z horkého plastu s názvem 2015 se střídaly se staršími fláky, balady s vypalovačkami, hezkej pocit z hudby se střídal s tím ještě hezčím. Rozhodil jsem po baru několik výtisků čerstvého čísla New Expressu, obsahujícího pochvalnou recenzi renomovaného Petra Gratiase právě na zmíněný Jégrův kotouček, do kteréhož článku se o přestávce s chutí začetl nejen kytarák Přemek Dofek.
Tom a jeho šikovní chasníci to v Rusty Nail rozpálili hitem Kamenka („Posbírám si černej vak / pruty, chleba, votvírák / potrhanej podběrák“), aby pokračovali starým symptomatickým šlágrem Král bláznů z Jukeboxu 2010, a začalo se ukazovat, kdo je na té naší Moravě bluesovým králem.
Předposlední desku Je to nebezpečný! z roku 2013 reprezentoval Čas pohne skálou. Skála je anglicky rock, a ten rock hejbal Rezavým hřebíkem, servírka šikovně kmitala s vějíři škopků jak proslavené Gertrudy na Oktoberfestu (v Rusty to byl takovej komornější Decemberfest), mlsali jsme mok a od štěstí byli krok.
Jak mi Tomáš řekl do jednoho rozhovoru, nejraději hraje nové písně, a tak v hřebíku zněly novinky Zabouchlas mi před nosem, Smíření anebo Jimmi jde. A zatímco Jimmi jde, Hynek Maňák stál, resp. svým typickým nenapodobitelným způsobem se na vymezeném metru čtverečním pohupoval, a jak je u něj zvykem, naprosto skromně basoval.
Kterak jsem již shora naznačil, nehrály se pouze novinky, došlo i na Kainarův Můj kabát anebo příznačnou Žízeň, do níž Jégr opět tradičně propašoval riff AC/DC z Back In Black – ha, že by skrytá reklama na blížící se skočnou těchto klokanů v Praze?
Dali jsme si s kamoškou na baru kapitána Morgana, nicméně kapitánem byl ten večer někdo úplně jiný – i když je fakt, že Jägermeister je taky dost dobrý pití...a nejlepší pití je Jégr, miluju pít dobrou muziku plnými doušky, sát ji jako když jde o život, nechat ji hrdlem protékat a polykat, polykat, polykat.
Vím, že Tomovou životní inspirací je Stevie Ray Vaughan, koneckonců, na poslední desce mu věnoval instrumentálku SRV (já blbec jsem nedokázal tu zkratku dešifrovat, no tak jsem se zeptal – líná huba, holý neštěstí), avšak pro mne osobně je Tomáš Jégr moravským Gary Moorem, neboť stejně jako on famózně propojuje blues rock a hard rock. Takhle to dokážou pouze dva lidi na světě, Gary a Tom, a naživo dneska už jenom Tom.
No byl to v Rusty fakt docela slušnej rambajz, jak to vůči Mistrovi nestydatě nazvala moje kamarádka, než odešla čůrat nebo kam. Je to krásná odvaha nazvat hudbu jednoho z největších autorských géniů tuzemské nonkonformní rockové scény rambajzem, ale máme svobodu slova, tož proč ne!
Gang pomalu vrcholil, psala se adresa Stará 19 a chodili jsme v noci zadem, okolo tmavejch hal, přes dvůr těžkým smradem, aby nás nikdo nepotkal. Občas zakopávám o flašky od vín a směrem od plynáren je sem cítit plyn. Z pódia byla cítit dobrá muzika a to nejlepší (aspoň pro mne) mělo ještě přijít.
Z Tomášovy kytary se ozvaly první akordy, z bicí kolekce šikovného Radima Grünwalda první údery, a já byl docela hotovej, mokrý oči, mokrý trenky a tak. A přitom si chceš zahrát jen tak před šichtou. Padl jsem na kolena, nejen pomyslně, ale i doslova, protože před tímto Mistrem zkrátka na kolena padnout musíte, dříve nebo později. Padl jsem na kolena a užíval si hard rockovou pecku, jako když jsem kdysi v dětských letech u nás na zahradě okousával pecku, kolem který byla nabalená šťavnatá broskvička a já sál onu šťávu a dužinu a – a.
Sál jsem šlágr Koukám nějak to nejde, hlavou se dotkl pódia a dotkl se boží přítomnosti. Vis maior! V tu chvíli jsem nikoho neviděl, neviděl jsem hudebníky, stejně jako oni během koncertu nevidí sami sebe, ale viděl jsem všechno všecičko, no zkrátka jsem tak nějak šikovně koukal.
Dle původní informace měl ten večer vystupovat pouze TJG, ale nakonec se z večírku stal dvoj-koncert, jelikož prostor a čas po Jégrovi vyplnila nově vznikající formace RUSTY CORPORATION. Zatímco z hlediska provozování klubu samotného se zpěvák Pepa Trumpeš s bubeníkem Pavlem Bačou Bačíkem rozešli už před nějakým časem, v kapele Rusty Nail si dali vale teprve nedávno, a zřejmě docela divoce, až se dokonce musela rušit některá nasmlouvaná představení.
Zatímco Bača pokračuje pod kultovním názvem Rusty Nail (odlišujme prosím kapelu a klub) a momentálně hledá zpěváka, Pepa Trumpeš měl z povahy své vokální pozice situaci o něco jednodušší. Musel ovšem najít nový název – zatímco před x lety bylo děsně populární slůvko „band“ (třeba Karel Gott Band, zkratka KGB, to jenom Jegr si dal místo „band“ „gang“), nyní se do módy dostává anglický výraz „corporation“ (kupříkladu na jaře hraje na Flédě Debustrol s Hentai Corporation), který označuje společenství lidí sdružené za určitým účelem - což na Trumpeše a spol. sedí, protože jsou sdružení teda fakt fest, hotový orchestr. Rezavá korporace? To zní vskutku good!
Hudební koncept multi-revivalových Rusty Nail je jak známo postaven na širokém spektru muziky, od rock n’ rollového mága Elvise Presleyho či bluesového černého krále B. B. Kinga přes nesmrtelné Rolling Stones až po hard rockové velikány typu Jimi Hendrix, Thin Lizzy nebo Gary Moore. Repertoár je tudíž vždycky velmi pestrý, všechno však má společné jmenovatele: blues, rock a divočinu jak Brno.
Ono, co si budeme povídat, za všechno hovoří především skladba s názvem natolik úderným, že i někdejší socialistické úderky by zbledly rudou závistí: Rock Me Baby. A ejhle, prý se jedná o nejnahrávanější bluesový song všech dob. No však ho taky zpívá kapel...dámy a pánové, jednou z nich je rovněž Rusty Corporation! Voilá!
Jenomže „rusty groups“ nejsou pouze o mužském zpěvu, jak by se z předchozího výčtu mohlo zdát, naopak. Rusty-music byla vždy postavena na kontrastu drsného mužského chrapláku a pronikavého, leč hladkého ženského hlasu, žádný chrchling, jemuž by Angličané řekli growling.
Po boku Pepy se objevila znamenitá, a též znamenitě krásná diva Sandra Vončinová, která prý působila i v Rusty Nail, já osobně jsem ji však ještě nezaznamenal. Pamatuji si éru se Sandrinou Amadou Titi (tudíž prosím neplést Sandru a Sandrinu), a předtím rozlučkový koncert s Luckou Dobrovodskou, jež má dnes jak známo ta svoje Paka.
V pátek v klubu mne mrazilo, když Sandra Vončinová zpívala, disponuje prostě úchvatným vokálem. Ty vlasy a ten hlas, no byl jsem udělanej zas. ;-) Jenomže to stejný – tedy pokud se týká vokálu, aby k mýlce nedošlo - musím prohlásit (a už jsem taky mnohokrát prohlásil) o děsivě řezajícím chrapláku Pepy Trumpeše. Rockový bože můj, Pepo, ty kdyby ses narodil jinde než v tý naší malý Český republice, ty bys byl dneska milionář; teda pokud nejseš i tady, he he. A jenom drobná glosa: když jsem kedysi do Rusty dotáhl svýho nejlepšího kamaráda Koldu, tak ten když Trumpeša poprvý uslyšel zařičet, tak jenom vytřeštil uši a řek’ cosi jako „No ty vole.“
A stejně jako ona dvojí rovina ženského a mužského zpěvu, dokáží Rusty Corporation nabídnout jak rovinu melodickou, tklivou, melancholickou, tak i nekompromisní živý nářez - zážeh, plameny a žár. Nelze vyjmenovat celý playlist večera, leč musím zmínit skladbu, která vyvolala značný aplaus – Born To Be Wild. Ti blbější znají nápěv (já), ti chytřejší název hitu (můj webmaster), ale název kapely (Steppenwolf) nezná nikdo ;-). No, tohle byla samozřejmě trochu nadsázka, neboť zejména ti starší jsou pochopitelně dobře obeznámení, ale co je nejdůležitější, že to byla onu noc bezstarostná jízda, kdy vystřelíte jak když do vás píchne hřebík!
Dopíjel jsem Valáška, ochutnal Andreasovy mandle (tedy rozuměno ty, co byly na talířku) a udělal pár fotek. V tomto směru se však kapele omlouvám, měl jsem již ruku zřejmě roztřesenou chmelovými šišticemi, a tak jsou ony snímky lehce rozostřené, nicméně Sandra je na nich krásná i lehce mázlá. ;-)
Lehce mázlej posluchač, redaktor a „fotograf“ Dědek si užil báječnej večírek, a ačkoli ten večer byl opravdu báječnej, tak jsem kvůli němu nemusel cestovat do bájí, naopak, měl jsem to skoro za rohem. Za „rohem“ aj bez čertů, no však už bylo dávno po Mikuláši...
Dávno po Mikuláši a po čertech? - Po čertech dobrá muzika! ;-)
Autor: „Dědek“ Metal-Line
