FENOMÉN ARGEMA-3. díl - Bobr Horák

FENOMÉN ARGEMA-3. díl - Bobr Horák

15.11.2018 - 17:46

Rozhovory

Autor: Pepa Holomáč

Narodil se 4. března 1964 v Dubňanech na Hodonínsku, kde začínal v cimbálové muzice a později zpíval i s dechovkou. To mu bylo sedm let.  Do puberty prošel s kapelami Deep Purple, Kiss, Uriah Heep a zamiloval si rockovou hudbu. Ve čtrnácti vstoupil jako kytarista a zpěvák do první kapely Stress. Protože v bolševické době žádný stres nemohl existovat, kapela se musela přejmenovat na Meteor. V roce 1982 z kapely s Karlem Holomáčem odchází se záměrem založit novou kapelu, později pojmenovanou Argema. Vzápětí musel ale odejít na dva roky na vojnu, kde se rovněž věnuje hudební tvorbě.  

Napsal a složil více jak 150 písní, z toho kolem 40 skladeb pro Argemu. S Karlem Holomáčem složili řadu pozdějších hitů – Barová zpěvačka, Proroctví, Jsem, jaký jsem, Dávej pozor, Vyznání a mnoho dalších. Se skladbou Proroctví Argema vyhrála v roce 1986 na Politické písni v Sokolově hlavní cenu Kytaru míru a Cenu diváků. V revolučním roce se Bobr objevil v televizní Hodině zpěvu a o rok později odešel do Prahy za prací a později i hudbou. Půl roku působil v kapele Pumpa na postu zpěváka.  Po návratu z Prahy rozjíždí s Petrem Wallosem a Pepou Holomáčem projekt Giggi 21. Jeho skladatelská plodnost vyústila sólovým albem Vzpomínky na Argemu (1997). Později na krátko zakládá Bobr band, ale zanedlouho se nechal zlákat kytaristou Martinem Motýlem a založili společnou hudební dvojici Bobr & Motýl (Vojáci lásky-2000, Vyznání-2003). Pod touto značkou vydávají 2 alba. Po neshodách ale z uskupení odchází a věnuje se sólové dráze. Jeho vztah k alkoholu a drogám jej přivede až na samé dno, kdy se z nadějného skladatele, textaře a muzikanta stává nadlouho lidská troska. Z prvního manželství má dva syny, v druhém se mu narodila dcera.      

S Bobrem jsem se po dlouhé době setkal na koncertě ExArgemy v Sobůlkách. Šokovalo mě, jak je zchátralý, již méně mě překvapila jeho žádost o půjčení peněz hned vzápětí, co jsme se pozdravili. „Bobře, nedám ti peníze. Chceš pivo nebo něco na jídlo?“ „Pivo bych si dal.“ Dostává tedy pivo nebo dvě, ale žádosti o půjčku se stejně nezbavuji. Celý večer za mnou chodil, abych mu půjčil. „Bobře, nenosím u sebe moc peněz a jsem tady s partnerkou, tak když mně na konci něco zbyde, půjčím ti“, snažím se ho zbavit s domněním, že na to zapomene. Nezapomněl. Po koncertě si mě se svojí žádostí našel. Sahám tedy do kapsy, vytahuji dvě stovky a dávám mu je. Sebral dvě kila a bez slova díků odkráčel neznámo kam…

Na zmíněném koncertě nebyl ve stavu, že bych s ním mohl udělat rozhovor do této publikace. Jediné, co se dalo udělat, bylo dohodnout se, že se někdy nad rozhovorem setkáme. Ono ale sehnat Bobra není vůbec jednoduché. Vzhledem k jeho finanční situaci je v podstatě bezdomovec bez mobilu, mailu a jiných vymožeností, které my ostatní bereme již tak nějak se samozřejmostí. Když jsem měl cestu na Moravu a hodlal jsem za ním zajet, nebylo v podstatě kam a zjistit to nebylo od koho. Když mně z cizího mobilu v alkoholovém opojení někdy zavolal on, chtěl většinou půjčit peníze a to jsem se zase já držel zpátky. Bobrovo půjč mi peníze, ve skutečnosti znamená, dej mi peníze. I já patřím do zástupu jeho sponzorů. Těch opileckých telefonátů bylo za poslední roky několik. Až jeden telefonát byl jiný. „Pepo, půjdu sedět za alimenty a z kriminálu se už nevrátím. Přijeď co nejdřív, uděláme rozhovor do té knížky“, zlomeným, ale střízlivým hlasem vyhrkl do telefonu a světe div se, nechtěl prachy. „Bobře, jestli přijedu, tak tě otázkami vysvleču do naha, je ti to jasné?“ jsem nekompromisní. „Ano, můžeš se zeptat, na co chceš, řeknu všechno.“ „Chceš poslat nějaké otázky, aby ses mohl připravit?“ tážu se, i když vím, že není stejně, kam bych to poslal. „Na co? Pojedeme z patra. Ale přijeď co nejdříve.“ 

Potkáváme se v malebné hospůdce v jeho rodných Dubňanech. Kupuji mu pivo a roštěnou, kterou po prvním soustu vrací se slovy „dyť se to nedá žrat“. Ano, nezklamal, takového Bobra znám již pětatřicet let. Hned v počátku se rozpovídá o tom, jak právě složil písničku, která by se náramně hodila do TV Šlágr. Pak odskočí k politické situaci a řeší migrační krizi. Postupně se utvrzuji, že dělat s ním rozhovor nebude vůbec jednoduché. Snažím se ho nasměrovat k tématu, ale trvá to dlouho, než se mi to podaří. 

Bobře zavzpomínej, jak ses dostal k hudbě.

Poprvé jsem zpíval na sjezdu rodáků, když mně byly čtyři roky. V kroji a bylo to v šedesátém osmém. Potom jsem šel asi v sedmi letech do dechovky a s tou jsme projeli kus Evropy, včetně Sovětského svazu v sedmdesátém sedmém.

Vídíš, ty jsi byl v sedmdesátém sedmém v Sovětském svazu a já v Anglii…

(smích) Člověče, ale já myslím, že ponaučení nám to dalo oběma. My jsme tam jeli vlakem. Tři dny vlakem, pěkná pakárna. Neskutečná cesta.

No, já na rozdíl Tebe letěl letadlem jako černý pasažér. Ale zpátky k hudbě, pak ses dostal do Stressu?

Ano, tady hráli kamarádi, co dělali na šachtě a měli prachy na aparaturu. To byli Jožka Válka, Luďa Jedovnický, Roman Chovanec. No a já jsem zjistil, že nikdo z nich neumí hrát. Chodili jsme v té době na vás na Galaxie a vždycky jsme vás umluvili, abychom si mohli zahrát deset, co deset, pět písniček.

Ale my jsme taky neuměli moc hrát…

No ano, ale hráli jste Sex Pistols a já jsem zjistil, že se dají zahrát písničky na tři akordy. A dobré. 

Na Sex Pistols jsem narazil právě v té Anglii, takže jsme měli z čeho čerpat. Přivezl jsem tehdy jejich čerstvou desku Never Mind The Bollocks Here´s The Sex Pistols. Hlavně ale na nás chodili lidi…

Jasně. Já ti něco řeknu. Jak si všichni stěžují, že jsme tehdy nemohli hrát, co jsme chtěli…. Mohli. Sice s problémy, ale mohli. Vždyť jsme se oblékali, jak jsme chtěli, nalakované nehty, namalovaní, roztrhané a sešpendlené trička. Byla to revolta. Víš, co mě sere? Mě sere to, že Karel někde vzpomínal, že nám Velkou Moravu zakazovali. To přece není žádná pravda! 

Tak to Bobře zase nevíš ty. Já vím, že nám ji zakazovali, byl jsem toho osobně svědkem. (Bobr rychle opouští téma)

Vzpomínáš si, jak jsme kdysi hráli v Lucerně s Markýz Johnem a šli jsme na oběd? Po obědě jsme požádali servírku o popelník a dvacet minut nic. Tak jsme klepali popel na zem a vajgly jsme típli do koberce. Minulý týden jsem jel s kamarády do Přibyslavi a stavili jsme se na jídlo. Donesli hroznou znojemskou, tak jsem to taky vrátil. Kámoš říká, „když mám hlad, sežeru všecko“. Já všecko nesežeru, když je to hnusný, tak to nežeru. Prostě, nezlobte se, tady to máte zpátky, já to nechcu. 

(Bobr se vrací k tématu) Pak jsme hráli v Žeravicích s váma na posledním vystoupení Galaxie a tam jsem tě i Ivana Nemšovského přetáhl do Stresů. Jarda Milner šel na vojnu, tak na bicí jsme vzali bráchu Jirku. 

To bylo taky trochu jinak, byl jsi s náma již dohodnutý předem a v Žeravicích jsme již oba vystoupili v obou kapelách. Brácha do té doby nikde nehrál?

On hrál na klavír. Studoval klavír v Lidové škole umění v Hodoníně. 

Jak to bylo dál se Stressem?

Ty jsi šel za dva roky na vojnu a my kapelu ještě chvíli drželi, ale pak jsme s Karlem odešli. Mezitím se Pepa Pavka vrátil z vojny a hrál se Slávkem v Invencích ve Ždánicích. S Karlem jsme zajeli na jejich zkoušku s tím, že tam zlanaříme nějaké hráče pro novou kapelu. Podařilo se nám zlomit Slávka a Pepu Pavku.

Kolem názvu Argema jsou stále dohady, kdo jej vymyslel. Někdo říká, že Pepa, někdo že ty. Tak jak to bylo opravdu?

Odpověď najdete v knize Fenomén Argema, kterou zakoupíte v a-shopu Argemy. V obsáhlém rozhovoru se rovněž dozvíte, jak to měl Bobr s ženskýma, kterou manželku opravdu miloval, jak se dostal k drogám, které ho inspirovaly v tvorbě a jak se staví ke svým dluhům. Stojí opravdu za přečtení.

Pepa Holomáč 

Fotogalerie