FENOMÉN ARGEMA-3. díl - Bobr Horák

FENOMÉN ARGEMA-3. díl - Bobr Horák

15.11.2018 - 17:46

Rozhovory

Autor: Pepa Holomáč

Narodil se 4. března 1964 v Dubňanech na Hodonínsku, kde začínal v cimbálové muzice a později zpíval i s dechovkou. To mu bylo sedm let.  Do puberty prošel s kapelami Deep Purple, Kiss, Uriah Heep a zamiloval si rockovou hudbu. Ve čtrnácti vstoupil jako kytarista a zpěvák do první kapely Stress. Protože v bolševické době žádný stres nemohl existovat, kapela se musela přejmenovat na Meteor. V roce 1982 z kapely s Karlem Holomáčem odchází se záměrem založit novou kapelu, později pojmenovanou Argema. Vzápětí musel ale odejít na dva roky na vojnu, kde se rovněž věnuje hudební tvorbě.  

Napsal a složil více jak 150 písní, z toho kolem 40 skladeb pro Argemu. S Karlem Holomáčem složili řadu pozdějších hitů – Barová zpěvačka, Proroctví, Jsem, jaký jsem, Dávej pozor, Vyznání a mnoho dalších. Se skladbou Proroctví Argema vyhrála v roce 1986 na Politické písni v Sokolově hlavní cenu Kytaru míru a Cenu diváků. V revolučním roce se Bobr objevil v televizní Hodině zpěvu a o rok později odešel do Prahy za prací a později i hudbou. Půl roku působil v kapele Pumpa na postu zpěváka.  Po návratu z Prahy rozjíždí s Petrem Wallosem a Pepou Holomáčem projekt Giggi 21. Jeho skladatelská plodnost vyústila sólovým albem Vzpomínky na Argemu (1997). Později na krátko zakládá Bobr band, ale zanedlouho se nechal zlákat kytaristou Martinem Motýlem a založili společnou hudební dvojici Bobr & Motýl (Vojáci lásky-2000, Vyznání-2003). Pod touto značkou vydávají 2 alba. Po neshodách ale z uskupení odchází a věnuje se sólové dráze. Jeho vztah k alkoholu a drogám jej přivede až na samé dno, kdy se z nadějného skladatele, textaře a muzikanta stává nadlouho lidská troska. Z prvního manželství má dva syny, v druhém se mu narodila dcera.      

S Bobrem jsem se po dlouhé době setkal na koncertě ExArgemy v Sobůlkách. Šokovalo mě, jak je zchátralý, již méně mě překvapila jeho žádost o půjčení peněz hned vzápětí, co jsme se pozdravili. „Bobře, nedám ti peníze. Chceš pivo nebo něco na jídlo?“ „Pivo bych si dal.“ Dostává tedy pivo nebo dvě, ale žádosti o půjčku se stejně nezbavuji. Celý večer za mnou chodil, abych mu půjčil. „Bobře, nenosím u sebe moc peněz a jsem tady s partnerkou, tak když mně na konci něco zbyde, půjčím ti“, snažím se ho zbavit s domněním, že na to zapomene. Nezapomněl. Po koncertě si mě se svojí žádostí našel. Sahám tedy do kapsy, vytahuji dvě stovky a dávám mu je. Sebral dvě kila a bez slova díků odkráčel neznámo kam…

Na zmíněném koncertě nebyl ve stavu, že bych s ním mohl udělat rozhovor do této publikace. Jediné, co se dalo udělat, bylo dohodnout se, že se někdy nad rozhovorem setkáme. Ono ale sehnat Bobra není vůbec jednoduché. Vzhledem k jeho finanční situaci je v podstatě bezdomovec bez mobilu, mailu a jiných vymožeností, které my ostatní bereme již tak nějak se samozřejmostí. Když jsem měl cestu na Moravu a hodlal jsem za ním zajet, nebylo v podstatě kam a zjistit to nebylo od koho. Když mně z cizího mobilu v alkoholovém opojení někdy zavolal on, chtěl většinou půjčit peníze a to jsem se zase já držel zpátky. Bobrovo půjč mi peníze, ve skutečnosti znamená, dej mi peníze. I já patřím do zástupu jeho sponzorů. Těch opileckých telefonátů bylo za poslední roky několik. Až jeden telefonát byl jiný. „Pepo, půjdu sedět za alimenty a z kriminálu se už nevrátím. Přijeď co nejdřív, uděláme rozhovor do té knížky“, zlomeným, ale střízlivým hlasem vyhrkl do telefonu a světe div se, nechtěl prachy. „Bobře, jestli přijedu, tak tě otázkami vysvleču do naha, je ti to jasné?“ jsem nekompromisní. „Ano, můžeš se zeptat, na co chceš, řeknu všechno.“ „Chceš poslat nějaké otázky, aby ses mohl připravit?“ tážu se, i když vím, že není stejně, kam bych to poslal. „Na co? Pojedeme z patra. Ale přijeď co nejdříve.“ 

Potkáváme se v malebné hospůdce v jeho rodných Dubňanech. Kupuji mu pivo a roštěnou, kterou po prvním soustu vrací se slovy „dyť se to nedá žrat“. Ano, nezklamal, takového Bobra znám již pětatřicet let. Hned v počátku se rozpovídá o tom, jak právě složil písničku, která by se náramně hodila do TV Šlágr. Pak odskočí k politické situaci a řeší migrační krizi. Postupně se utvrzuji, že dělat s ním rozhovor nebude vůbec jednoduché. Snažím se ho nasměrovat k tématu, ale trvá to dlouho, než se mi to podaří. 

Bobře zavzpomínej, jak ses dostal k hudbě.

Poprvé jsem zpíval na sjezdu rodáků, když mně byly čtyři roky. V kroji a bylo to v šedesátém osmém. Potom jsem šel asi v sedmi letech do dechovky a s tou jsme projeli kus Evropy, včetně Sovětského svazu v sedmdesátém sedmém.

Vídíš, ty jsi byl v sedmdesátém sedmém v Sovětském svazu a já v Anglii…

(smích) Člověče, ale já myslím, že ponaučení nám to dalo oběma. My jsme tam jeli vlakem. Tři dny vlakem, pěkná pakárna. Neskutečná cesta.

No, já na rozdíl Tebe letěl letadlem jako černý pasažér. Ale zpátky k hudbě, pak ses dostal do Stressu?

Ano, tady hráli kamarádi, co dělali na šachtě a měli prachy na aparaturu. To byli Jožka Válka, Luďa Jedovnický, Roman Chovanec. No a já jsem zjistil, že nikdo z nich neumí hrát. Chodili jsme v té době na vás na Galaxie a vždycky jsme vás umluvili, abychom si mohli zahrát deset, co deset, pět písniček.

Ale my jsme taky neuměli moc hrát…

No ano, ale hráli jste Sex Pistols a já jsem zjistil, že se dají zahrát písničky na tři akordy. A dobré. 

Na Sex Pistols jsem narazil právě v té Anglii, takže jsme měli z čeho čerpat. Přivezl jsem tehdy jejich čerstvou desku Never Mind The Bollocks Here´s The Sex Pistols. Hlavně ale na nás chodili lidi…

Jasně. Já ti něco řeknu. Jak si všichni stěžují, že jsme tehdy nemohli hrát, co jsme chtěli…. Mohli. Sice s problémy, ale mohli. Vždyť jsme se oblékali, jak jsme chtěli, nalakované nehty, namalovaní, roztrhané a sešpendlené trička. Byla to revolta. Víš, co mě sere? Mě sere to, že Karel někde vzpomínal, že nám Velkou Moravu zakazovali. To přece není žádná pravda! 

Tak to Bobře zase nevíš ty. Já vím, že nám ji zakazovali, byl jsem toho osobně svědkem. (Bobr rychle opouští téma)

Vzpomínáš si, jak jsme kdysi hráli v Lucerně s Markýz Johnem a šli jsme na oběd? Po obědě jsme požádali servírku o popelník a dvacet minut nic. Tak jsme klepali popel na zem a vajgly jsme típli do koberce. Minulý týden jsem jel s kamarády do Přibyslavi a stavili jsme se na jídlo. Donesli hroznou znojemskou, tak jsem to taky vrátil. Kámoš říká, „když mám hlad, sežeru všecko“. Já všecko nesežeru, když je to hnusný, tak to nežeru. Prostě, nezlobte se, tady to máte zpátky, já to nechcu. 

(Bobr se vrací k tématu) Pak jsme hráli v Žeravicích s váma na posledním vystoupení Galaxie a tam jsem tě i Ivana Nemšovského přetáhl do Stresů. Jarda Milner šel na vojnu, tak na bicí jsme vzali bráchu Jirku. 

To bylo taky trochu jinak, byl jsi s náma již dohodnutý předem a v Žeravicích jsme již oba vystoupili v obou kapelách. Brácha do té doby nikde nehrál?

On hrál na klavír. Studoval klavír v Lidové škole umění v Hodoníně. 

Jak to bylo dál se Stressem?

Ty jsi šel za dva roky na vojnu a my kapelu ještě chvíli drželi, ale pak jsme s Karlem odešli. Mezitím se Pepa Pavka vrátil z vojny a hrál se Slávkem v Invencích ve Ždánicích. S Karlem jsme zajeli na jejich zkoušku s tím, že tam zlanaříme nějaké hráče pro novou kapelu. Podařilo se nám zlomit Slávka a Pepu Pavku.

Kolem názvu Argema jsou stále dohady, kdo jej vymyslel. Někdo říká, že Pepa, někdo že ty. Tak jak to bylo opravdu?

Radek Cibulka (kytarista Galaxie-pozn. autora) měl na kufříku nálepku motýla s těma dlouhýma onýma a to byl motýl Argema. Radek mně to v přírodovědné knížce ukázal, né že to Pavka vymyslel!

Pepa ale přinesl potom údajně fotku ze školy, kde učil přírodopis. Ale název jako takový již existoval?

Ano, ano, ano. To může potvrdit i Jarda Milner. Kdysi jsme byli na zkoušce Galaxií a Radek tam měl takový dětský červený kufřík s tou nálepkou motýla. Říkám, „Co to je? To by byl znak pro kapelu jako prase.“

Mezitím odbočujeme oba od tématu a probíráme zase současnou politickou situaci. Bobr se rozčiluje nad tím, jak si Merkelová léčí komplex z Hitlera a vede Evropu do záhuby. „Když Karel napsal text Dávej pozor na normální lidi, tak to přesně platí na dnešní dobu. A to je třicet let starý text. Je to nadčasové“ dodává a tzv. oslím můstkem se vracíme opět k tématu našeho rozhovoru.

Jak tedy fungovala vaše spolupráce s Karlem?

Tak třeba v tomto případě u Dávej pozor na normální lidi mně Karel dal text a řekl, abych napsal melodii. Většinou to bylo tak, že jsem udělal melodii a on pak psal text. Ale tady to bylo jedinkrát opačně. Víš, co mě taky nasralo? Když se vracela ExArgema s Velkou Moravou, tak jsem si myslel, že to bude něco jako Nightwish, moderní heavy-metal. Já nevím, proč jste to udělali v tom starém duchu? Já mám jinou představu.

Tak když jsi nakousl ten comeback, myslíš, že by nestálo za to, udělat ještě jeden? I s Pepou Pavkou.

To víš, že by to mělo smysl. Udělat jeden jediný koncert. A zahrát ty nejjednodušší písničky, co jsme hrávali. Nezvanou návštěvu, Jsem jaký jsem…. To chtějí mladí i staří. S Velkou Moravou dnes můžeš jít akorát tak do prdele. Navíc mě uráží, jak to je natočeno.

Myslím si, že to je natočené dobře, ale názor ti neberu. Nemyslíš si, že jsi to se svým skladatelským potenciálem tak nějak prokaučoval? Myslím si, že jsi dneska mohl být někde jinde.

Čekal jsem, že se na to zeptáš a jsem rád, že ses zeptal. Tam, kde já už jsem byl, se mnoho lidí nedostane. A to, že mě nikdo nevyužil, je špatně. Já jsem hudební skladatel, já jsem umělec. Ale já se nemám prodávat jak děvka. Na to jsou jiní. Toto jsem prokaučoval. Že mě vždycky ovládal nějaký hajzl, který mě okradl. Já jsem ten, který má sedět ve studiu a skládat písničky. Já bych jich napsal tisíc. A jakých! Argema hraje ročně nevím kolikrát a na tom play listu nejsou napsané moje skladby a já z toho mám hovno jako autor. Ale to je škoda mluvit.

Možná máš ale neúplné informace. Takže jsi měl smůlu na osobního manažera. Ty jsi měl mít kvalitního osobního manažera, je to tak?

Ano, jistě! Agenta, který by se o mě postaral. Já jsem říkal manželkám a přítelkyním, vy kdybyste chtěli, vy byste mohli na mě vydělávat takové prachy, že se z toho poserete. Kdybyste byly jenom  trochu chytré. Hrávali jsme s Motýlem po školách a oni měli platit Ochrannému svazu (OSA), ale neplatili. Já jsem několik takových rádoby agentů měl, ale to byli agenti, kteří mě jen odrbávali. Když jsme hrávali s Amforou, tak jsem si myslel, že budeme na jejich úrovni. Ale ne, oni chtěli, aby my jsme byli jejich baviči. Rozumíš mě?

Údajně ale spolupráce s Amforou zkrachovala z toho důvodu, že sis tam od někoho půjčil peníze a nevrátil je.

Není to pravda. Já ti to řeknu upřímně. Já jsem si půjčil v životě od tolika lidí a zase jsem pro hodně lidí udělal tolik práce a nezaplatili mně, že si myslím, že před Pánem Bohem jsem rovný.

Tak pokud to bereš takto, tak jo.

A až zdechnu, napište mně na náhrobek epitaf: Všem, kterým jsem ublížil, prosím o odpuštění a všem, kteří ublížili mně, odpouštím. Všem svým manželkám a přítelkyním jsem zahýbal, byl jsem neskutečné hovado, ale všechny jsem strašně miloval. Všechny.

Kterou jsi miloval nejvíc?

(dlouhé ticho) Ty vole, to je otázka… Alenu. A miluji ji furt. Já je miluji všechny furt.

Manželku jsi měl jednu?

Dvě, ta druhá se jmenuje Petra a s ní mám dceru Týnu. Byl jsem tehdy poprvé u porodu a byl to neskutečný zážitek. Od té doby říkám, že je to lepší, než si dát jointa. Pro mě je každá matka božský člověk, protože to, co dokáže matka vydržet při porodu, tak klečím na kolenou před každou matkou. Chlapi by měli k porodu chodit povinně. Kdyby záleželo na chlapech, tak vymřeme. My jsme zbabělci. My bysme to vzdali. Oni by na tebe zařvali, zatlač…..seru na to! (dlouhý smích). My jsme tehdy měli hrát s Motýlem v Luhačovicích a ona ležela na pokoji, kde přímo rodíš. Za hlavou měla hodiny a asi tak v sedm Petra říká „ty to nestihneš“, to hraní. Říkám, miláčku, ale to je zrušené. Když jsem ji tam do porodnice přivezl, tak jsem si pak odskočil do nedaleké hospůdky, kde jsem si lehce šupnul, pak jsem se vrátil do porodnice, odrodil si to a bylo hotovo.

Když říkáš, že sis před porodem v hospůdce zahulil… Co ty a drogy? Kdy ses k nim dostal poprvé?

Alkohol je největší droga na světě! K němu jsem se dostal již v deseti letech, když jsem pomáhal na stavbě a tu jsem dostal ochutnat štamprlu, tu zase pohárek vína. Chlapi říkali „však dělá s náma, tak mu to šlahneme, ne?“ Pak jsme jeli s dětskou dechovkou do Německa a v jednom městečku jsme se ubytovávali u místních rodin. Když jsme vystupovali z autobusu, tak já ještě na schůdcích zdravím Heil Hitler. Myslel jsem, že slušně zdravím. Tak jsme byli ubytovaní po rodinách, oni nám vařili a my jezdili po okolí a hráli pro havíře v dolech. Večer jsme se vždycky na pokoji ožrali a oni mě vyfotili, jak sedím ožralý v křesle s cigárem a lahváčem. Když jsme odjeli, tak oni tu fotku poslali našim jako pozdrav, aby viděli, jak jsem se v Německu měl. Tata mě seřezal jak psa.

Tak to je alkohol, ale co drogy?

Však alkohol je největší droga! Myslíš jako marihuanu? K té jsem se dostal po revoluci v devadesátém prvním roce. A hulím ji do teďka. Dostal jsem se taky k lysohlávkám, což je velmi zajímavé. Pak taky šalvěj divotvornou, když jsem byl ožralej. Ale když jsem to zkusil čistý, tak jsem se nechtěl vrátit do svého těla. Pak se mně stalo, že jsem byl asi čtyři roky na perníku.

Pomáhalo ti to v tvorbě, když jsi to bral? Ovlivnilo tě to nějak?

Neskutečným způsobem. Já jsem si vždycky zapnul diktafon, vyhulil jsem se, zavřel jsem se s kytarou do sklepa a hrál jsem svahilštinou pičoviny. Do toho jsem vyžral litr a půl červeného, zase se zhulil…. Na druhý den jsem si to pustil v čistém stavu, jestli je to vůbec schopné realizace. Zjistil jsem, co schopné realizace je, opět jsem se zhulil a šel jsem realizovat text. Tak třeba vzniklo Tohle je ráj, Modrý pondělí…

Tak přesně tyhle písničky by mě napadly, žes byl při jejich tvorbě zhulený.

Čuješ, ale mě drogy ovlivnily stejně, jako mnoho jiných, co něco vymýšleli. Úžasná věc je ta, že když v střízlivém stavu něco napíšeš, tak si řekneš, to je blbost. Když jsi ale sjetý, tak to prostě uděláš. A ono je to buď dobré, nebo to stojí za hovno. Nemáš prostě ty zábrany. Šukals někdy na koksu?

Ne.

To bys taky měl zkusit, sakra! (dlouhý smích) Moje bejvalka….já nevím, jestli to můžu říct…….., ale ať se chytne za nos. Ona ráda tahala ke mně své přítelkyně a my jsme šukali všichni dohromady. Vždyť víš, co jsme všecko dělávali… S Edou Sallasem to bývaly neskutečné pařby. Pepo, ale měly ty baby kolem nás smysl?

Děláš rozhovor ty se mnou nebo já s tebou? Tak tedy, měly ty všechny ženský kolem tebe smysl?

Měly. Ale já jsem už úplně v prdeli, všecky se na mě vysraly. (řádně si utahuje z ubalenýho jointa) Já jsem už strašně dlouho neměl žádnou ženskou.

No tak, teď když se zhuhlíš, tak tady nějakou zastřelíš, ne? (zastřelíš myšleno ulovíš)

Seru na ně, já jsem tady v Dubňanech toho již zprznil dost. Nemám na ně náladu.

Nejsi ale tak starý…

To nemá s věkem nic společného. Když nemáš náladu, tak nemáš náladu… Ale máme tady nejkrásnější holky. A víš proč?

No, rád si poslechnu tvoji verzi.

Jsme národ, přes který v minulosti putovaly všechny vojska. A co měli dělat vojáci, když dotáhli do dědiny? Došli Švédi do dědiny, ošukali tam baby, došli Francouzi do Čejkovic, ošukali tam baby. To není přece nic špatného. Zaplať pánbůh, že to tak bylo. My bychom zůstali tupí, zdegenerovaní. My bychom šukali sestřenice s bratrancem, potom přišli vojska a bylo to v pořádku. Geny se promíchaly. Proto máme tak krásné baby, máme z každé rasy trochu. Já vím, že to je hnusné, že znásilňovali, ale kurva udělali v genetice pořádek. Je to pravda?

V každém případě to je velmi zajímavý názor.

Je to hlavně pravda. Podívej, já jsem debil, ale když bude v dědině, kde je 350 obyvatel šukat každý s každým, tak z toho nakonec vznikne co? Největší debil. Proto se prodávaly nevěsty do jiných vesnic za prachy. Prostě to mělo svůj smysl. Podívej, z kterých států utíkají ti zmrdi? Tam, kde se naráz chtěla dělat ta demokracie. Když byl Kadáfí u moci, nikdo neutíkal. Protože by ho zastřelili. Ve státech, kde je král, monarchie, tak tam je relativní pořádek. Ale v těch státech, kde chtějí zavést demokracii, to je přece nesmysl. Jaká demokracie? Tam jsou gangy, lidi žijí v sektách a tam demokracie nikdy nebude. Demokracie je na hovno, je to největší pičovina na světě. Anglie si to v těch státech, když tam byli, mohla dovolit, protože má vzdělané lidi. U nás komunisti udělali chybu. Kdyby to udělali jak v Číně, že by řekli, můžeš podnikat, v čem chceš, ale budeš odvádět daně. Dneska se jim všichni klaní a oni půjčují prachy Americe… A víš, proč to funguje? Protože to je diktatura. To máš jako v práci. Myslíš, že kdyby ve fabrice bylo řízení založeno na demokracii, že by to fungovalo? Nefungovalo. A v kapele taky nesmí být demokracie. Prostě já su tady šéf. Proto jsem odešel z Argemy. Já jsem chtěl, aby to bylo tak, jak já chci. Prostě demokracie neexistuje! Nejlepší systém je feudalismus. Za něho se postavily nejlepší stavby na světě. Demokracie je na hovno. Všude, kde jsou šejkové, tak to funguje. Tam, kde ti čuráci chtěli udělat demokracii, tak to dojebali. Na druhou stranu ale někam musí ty kulky dodávat. Co by dělali s těma zbraněma? Líbí se mi Putin, četl jsem jeho několik proslovů a on vůbec nemá špatný názor. Na rozdíl od té východoněmecké pizdy. Já mu začínám čím dál víc fandit. On v tom Rusku musí taky držet všechny na uzdě. Je svým způsobem taky diktátor, ale dělá to jinak, než Stalin. A víš, jak to dopadne? Za dvě stě let, to už tady zřejmě nebudeme, bude Rusko na úrovni Ameriky, možná výš. A nemluvě o té Číně. A Obama, to je kretén. Teatcherová, to byla dobrá politička. Ta vysvětlila svým lidem, že pořádek musí být.

Kdo pro Tebe v životě nejvíc udělal? Koho si nejvíc vážíš?

Nejvíc si v životě vážím mamky, tetky, babičky, dědy a bráchy. A tebe. Spolu jsme toho nejvíc prožili a tys mně v životě mockrát pomohl. A Ječidla, to je další várka, ty jsem měl taky rád. (Ječidla byla parta pěti fanynek, která za kapelou všude jezdila – pozn. autora) Ječidla, vy miláčci, miláčci, vy víte, o kom mluvím. Miluju vás, miluju, miluju… A vy rodinko z Žeravic, dvě sestry a jedna sestřenice, co jste bydlely za kulturákem…

No, ženských na nás chodilo hodně, to je pravda.

Ano, v osmdesátým osmým ve Zlíně na koncert přišlo 2500 lidí, z toho bylo 2000 bab. Ty si začaly sundávat podprsenky s kalhotkama a házely je na pódium, to byla Amerika. To měly holky ještě drny.

Neměl jsi někdy ambice napsat písničku pro nějakou hudební celebritu? Třeba pro Lucku Bílou?

Já nechci. Nikdy ten člověk nezazpívá tu písničku tak, jak já si přeji. Tak, jak to zazpívám já, tak to nezazpívá nikdo. To není nic ve zlém proti nikomu, to je prostě tak.

Jaký máš názor na Pepu Pavku, coby majitele současné Argemy?

Manažerskou práci dělá výborně. Je prostě lepší manažer než bubeník. Podle toho si k sobě vybírá i muzikanty. Já jsem na muzikanty náročný, ale zjišťuji, že to je ztráta času. To budu radši hrát sám. Než hrát s nějakýma idiotama, které si vybereš, to budu fakt radši sám a sám se budu zodpovídat za to, co předvedu. Když vzpomínám na osmdesátá léta, co jsme prožili, tak musím říct, že jsem normálně sexuální prase.

Co tvoje pražská anabáze, když jsi odešel z Argemy?

V Praze jsem umýval okna. Okno, které bylo naprasklé, se umývat nemuselo, takže k vybavení umývače oken pochopitelně patřilo kladívko. Já jsem ale kluk z Dubňan, jsem dědinový typ, proto jsem se vrátil. Byl jsem tam s přestávkou celkem pět let a stačilo to.

Hodně bývalých Argemáků je v Praze. Filgas, Plšek, já…

Já vám to přeju.

Pepa Holomáč 

Fotogalerie